Výstava „Brána naděje“ dokumentaristy Jindřicha Štreita, který je známý v Evropě, Japonsku, Jižní a Severní Americe, je k vidění v muzeu v Bystřici nad Pernštejnem. V současné době vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. UVNITŘ ČLÁNKU SI MŮŽETE PŘEČÍST ROZHOVOR S DOKUMENTARISTOU JINDŘICHEM ŠTREITEM!


Kdy jste se k fotografování dostal?

Já jsem začal fotografovat v roce 1964, v prvním ročníku na pedagogické fakultě, kterou jsem studoval v Olomouci. Mohu říci, že od prvního filmu bylo fotografování tak silné a emotivní, že jsem u něj vydržel do dnes.


A vzpomenete si na první vaši fotografii? Nebo sérii fotografií, co bylo vaším prvním objektem?

Absolutně první záběr, který jsem udělal, byla nějaká krajina, nebo detail stromu, naprosto banální věc. Nedávno jsem v archivu svého otce, který byl amatérský fotograf, našel snímek rodiny, kde chybím, takže jsem ho tenkrát asi jako devítiletý chlapec, musel pořídit já. Fotografii ale chápu až v tom období, kdy je to uvědomělé aktivita, jinak to byly takové nahodilé záležitosti.


Vy jste vystudoval pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova. Učil jste ji na školách?

Jednak jsem učil výtvarnou výchovu, ale potom jsem byl pedagogem, co učil všechno na prvním stupni. Ale výtvarná výchova velmi silně ovlivnila celý můj život, protože umění, literatuře, filmu a divadlu jsem se věnoval celý život a věnuji se dál.

Jak vnímáte práci fotografa a malíře? Je tam něco srovnatelného?

No tak určitě. Mohu říci, že celý život jsem chtěl být malířem, to jsem si ale vyzkoušel jenom na fakultě a od té doby jsem nemaloval, začal jsem fotografovat. Ale v tom povědomí pořád nějaká představa, že bych mohl malovat, je. Proto jsem začal dělat výstavy mým přátelům, malířům, sochařům. A zajímá mě i vývoj, proto učím dějiny umění.


Vy jste uspořádal dokonce několik set výstav.

Udělal jsem více než 800 samostatných výstav, mnoha set jsem se zúčastnil. Jsem fotograf, který opravdu rád vystavuje, jednak je to prezentace, ale hlavně je to komunikace s lidmi, které fotografuju. Já si nevybírám, kde budu vystavovat, nejraději vystavuji tam, kde to lidi osloví.

Vy jste v mnoha zemích vystavoval i fotil. Kam byste se s fotoaparátem chtěl vydat?

Koncem července jsem se vrátil z Brazílie, kde jsem udělal velký cyklus fotografií o českých emigrantech. Ještě mě letos čeká cesta do Moldávie s katolickou charitou, kde budeme dokumentovat sociální otázku. Já fotografuji tam, kde je mi to nabídnuto, nebo kde se dostanu, já to nějak neplánuju a nechci to nějak určovat.


Nafotil jste mnoho cyklů s širokou tématikou. Která vám byla nejbližší?

Jsem fotograf, který se věnuje životu, mezilidským vztahům a takovému tomu sociálnímu podtextu v životě. Mám rád krajinu, rád se dívám na les, louky a pohoří, ale nemůžu to fotografovat koncepčně. Nesmírně mě nabíjí mezilidské vztahy, ať jsou pozitivní, negativní, ať jsou jakékoli, ale když to tam jiskří, je to krásný. Já jsem dokumentarista, který hledá a čeká a  témata jsou různorodá, ale přeji si, aby tam člověk byl dominantní.